Šelak
Šelak je přírodní pryskyřice získávaná z výměšků červce lakového, sbíraného v Indii a jihovýchodní Asii. Do Evropy se dostal ve středověku, ale skutečný rozmach zažil v 18. a 19. století, kdy se stal symbolem luxusního povrchu. Ruční politura šelakem dodávala nábytku hluboký, teplý lesk, který zvýrazňoval kresbu dřeva a působil téměř jako skleněná hladina. V historických interiérech byl šelak oblíbený nejen pro estetiku, ale i pro svou reverzibilitu – lze jej bezpečně odstranit a obnovit, což je klíčové pro restaurování.
Kožní a kostní klih
Klih je jedním z nejstarších lepidel lidstva. Vyrábí se z kolagenu – buď z kůže (kožní klih), nebo z kostí (kostní klih). Kožní klih je pružnější, kostní tvrdší a křehčí. Ve středověkých dílnách se klih vařil denně, a jeho kvalita byla znakem řemeslné úrovně. Používal se nejen k lepení dřeva, ale i jako pojivo v podkladech pro pozlacování, malbu nebo intarzie. V restaurování je nenahraditelný – je přírodní, historicky věrný a reverzibilní.
Včelí a karnaubský vosk
Včelí vosk byl znám už ve starověkém Egyptě, kde se používal k ochraně dřeva, textilu i mumifikaci. V Evropě se stal oblíbeným prostředkem pro ošetření povrchů – dodává jemný lesk, příjemný dotek a charakteristickou vůni. Karnaubský vosk, získávaný z listů brazilské palmy, je tvrdší a lesklejší – často se přidává do směsí pro zvýšení odolnosti. Vosky se používají samostatně nebo jako finální vrstva na politurovaný povrch.
Lněný olej a fermež
Lněný olej je sušící olej známý již z antiky. V historickém truhlářství sloužil k impregnaci, jako základní nátěr i jako pojivo v barvách. Fermež je jeho upravená forma – vařená nebo oxidovaná – která rychleji zasychá. V barokních interiérech byl lněný olej běžnou součástí přípravy podkladu pod malbu i lak. Dodnes je ceněn pro svou schopnost proniknout hluboko do struktury dřeva a zvýraznit jeho kresbu.
Křída
Křída, jemný uhličitan vápenatý, tvoří základní složku podkladových směsí pro pozlacování. V kombinaci s klihem vytváří tzv. křídový podklad, na který se nanáší bolus a následně zlato. Kvalita křídy ovlivňuje výsledný lesk a hladkost zlacení. Používá se také jako plnivo v tradičních barvách a jako součást modelačních směsí.
Jehličnaté a listnaté dřevo
Jehličnany jako smrk, borovice či jedle byly dostupné, snadno opracovatelné a používaly se na konstrukční části nábytku. Listnáče – dub, buk, ořech, mahagon – byly ceněny pro svou tvrdost, kresbu a dekorativní potenciál. V období empíru a biedermeieru se objevuje kontrast mezi světlým jehličnatým korpusem a tmavou listnatou dýhou. Každý druh dřeva má svou vůni, strukturu a charakter – poznat je znamená rozumět řemeslu.
Mosaz
Mosaz je slitina mědi a zinku, známá již od římských dob. V 18. a 19. století se stala oblíbeným materiálem pro kování, úchytky, ozdobné aplikace. Leštěná mosaz působí jako zlato, zatímco patinovaná dodává nábytku hloubku a historický výraz. V historickém nábytku často doplňuje dřevo jako kontrastní prvek – technický, ale zároveň dekorativní.
Cín
Cín je měkký kov stříbrné barvy, používaný od středověku pro nádobí, dekorace i intarzie. V renesančním nábytku se objevuje jako vložka v dřevěných deskách, v baroku jako součást slitin (např. bronz). Cínové aplikace dodávají nábytku chladný lesk, technickou preciznost a jemnou eleganci.
Želvovina / rohovina
Želvovina, získávaná z krunýřů mořských želv, byla luxusním materiálem pro intarzie a dekorace – zejména v období Ludvíka XIV. Dnes je chráněná, a nahrazována rohovinou (např. kravskou), která má podobný vzhled. Rohovina se používala i na hřebeny, knoflíky a ozdoby – její zpracování vyžadovalo zkušenost a cit. V restaurování je důležité rozlišovat originál od náhrady – nejen kvůli etice, ale i kvůli technologii opravy.
Perleť
Perleť je vnitřní vrstva lastur měkkýšů, s charakteristickým duhovým leskem. Používala se pro intarzie, knoflíky, ozdoby. V orientálním nábytku tvořila složité mozaiky, v evropském stylu se objevuje v empíru, secesi i art deco. Perleť dodává nábytku jemnost, světelnou hru a pocit výjimečnosti – je to materiál, který oslovuje smysly.