Z čeho vychází cena restaurování?
Cena restaurování vychází především z pracnosti restaurátorského zásahu, která se liší podle velikosti, členitosti, použité technologie, zdobnosti a míry poškození nábytku. Dýhovaný, intarzovaný či vyřezávaný nábytek se šelakovou politurou bývá zpravidla náročnější než selský nábytek z masivního dřeva. Židle svou členitostí a nároky na pevnost konstrukčních spojů rovněž představují vyšší pracnost.
Důležitá je i představa zákazníka o výsledném vzhledu a účelu nábytku po restaurování. Mnozí preferují zachování patiny, kdy postačí očištění, přeleštění povrchu a přiznané opravy. Oproti tomu kompletní renovace zahrnuje odstranění původního laku či politury, nanesení nové vrstvy a případnou výměnu poškozených dýh či dílců.
Zásadní roli hraje také předpokládaná intenzita užívání. Nábytek určený ke komerčnímu provozu v kavárnách, restauracích či hotelích vyžaduje jiný přístup než nábytek pro šetrné užívání sběratelem.
Odhad ceny sestavuji individuálně na základě kvalitních fotografií nebo osobní prohlídky a dle představ majitele. Rozpočet vychází z konkrétního restaurátorského záměru.
Jaký je rozdíl mezi restaurováním a konzervací?
Jedná se o dva odlišné přístupy v péči o památku. Cílem restaurování je navrátit starožitnosti funkčnost a estetickou podobu co nejblíže původnímu stavu. Naproti tomu konzervace zohledňuje stáří, patinu a stopy užívání, včetně pozdějších — někdy i méně zdařilých — oprav. Nové zásahy bývají ponechány přiznané nebo jen mírně retušované.
Co je patina a proč je důležitá?
Patinou označujeme souhrn známek opotřebení a užívání, které vypovídají o stáří a historii nábytku. Může jít o rýhy, skvrny od inkoustu, okopané nohy či poznámky od řemeslníků nebo uživatelů.
Zachování patiny neznamená, že musí zůstat zcela netknutá, ale je žádoucí, aby byla viditelná i po renovaci. Zvláštní pozornost si zaslouží tužkou vepsané signatury či poznámky starých mistrů, které by měly zůstat nedotčené.
Proč se lepí klihem?
Kostní a kožní klih patří k nejstarším lepidlům v nábytkářství. Získává se vyvařením zvířecích kostí a kůží, nejčastěji ve formě tabulek či granulí. Po namočení se zahřívá a za tepla nanáší na lepené plochy. Po staletí se používal k lepení konstrukcí, dýhování, papíru, textilu i kůže.
V restaurátorství se klih používá kvůli autenticitě materiálů a principu reverzibility — tedy možnosti budoucího rozebrání spoje. Navlhčením lze spoj kdykoliv povolit, což je důležité pro další zásahy.
Na rozdíl od moderních lepidel nemá klih takovou pevnost, ale jeho demontovatelnost prodlužuje životnost starožitnosti tím, že umožňuje její opakované restaurování.
Co je šelaková politura a jaké jiné historické laky existují?
Šelaková politura je běžná u starožitného nábytku. Šelak je přírodní pryskyřice vznikající látkovou výměnou červce lakového, parazitujícího na indických smokvoních. Od 18. století se začal používat ve francouzském nábytkářství a rozšířil se po Evropě.
Surový šelak se čistí a upravuje do různých odstínů — od běleného přes lemon, orange až po tmavě červený rubín. Ceněná je i černá politura.
Nanášení probíhá ručně na dokonale vybroušený povrch. Šelak rozpuštěný v bezvodém alkoholu se nanáší tamponem z čisté vlny obalené plátnem. Proces zahrnuje základování pemzou, vrstvení a leštění do vysokého lesku — vyžaduje mnoho hodin práce a trpělivosti.
Ve 20. století se v průmyslu začala používat nitropolitura, která je odolnější vůči vodě a alkoholu, ale stárnutím křehne a její lesk není tak hřejivý.
Historické laky se skládaly ze zasychavých olejů, přírodních pryskyřic a vosků. Voskování je jednou z nejstarších úprav — používal se včelí a karnaubský vosk v terpentýnu, někdy s lněným olejem.
Jaké jiné staré materiály se při restaurování používají?
Při opravách je výhodné používat staré vyzrálé dřevo — má stabilní tvar, sytější odstín a lépe ladí se starým nábytkem. Navíc některé exotické materiály jsou dnes regulované, a tak se získávají demontáží nevyužitelných konstrukcí.
Cenné jsou i staré skleněné tabule — vyráběné foukáním, válcováním či tažením. Od dnešního litého skla se liší nepravidelnostmi, bublinami či rýhami.
Setkáváme se i se starým kováním, vruty s drážkou či kovanými hřeby. Jejich použití je omezené, častější je výroba replik odléváním, galvanoplastikou nebo kováním.
Proč nelouhovat?
Louhování se týká spíše méně citlivých renovací selského nábytku z jehličnanů než restaurátorské praxe. I po neutralizaci louh mění chemickou strukturu dřeva — žloutne, měkne a ztrácí soudržnost. Narušuje také lepené spoje.
Zcela nevhodné je louhování u dýhovaného, intarzovaného nábytku a nábytku z listnatého dřeva. Dub, ořech či třešeň reagují tmavnutím až zčernáním.
Chceme-li zachovat patinu a původní povrchovou úpravu, je vhodné se louhování zcela vyhnout.