Přesunout na menu ↓

Restaurování starožitností David Raška


Šelaková politura

Tato, jedna z nejhodnotnějších technik povrchových úprav, si našla místo svého vzniku na francouzském dvoře za Ludvíka XIV. Vytváří dokonale hladký povrch, který při vyleštění na vysoký lesk zvýrazňuje přirozenou texturu dřeva či pestrost intarsií a zároveň přitahuje teplým medovým leskem. Od jejího užívání bylo upuštěno v průběhu 1. poloviny 20. století pro její pracnost a vysoké nároky na zručnost řemeslníka a byla nahrazena nově vyvinutými nátěrovými hmotami. Avšak i dnes, v době moderních technologií, zůstává v oblastí povrchových úprav svým vzhledem stále nepřekonána.

Šelak, kterého se používá pro leštění politur, je přírodní pryskyřice, která však netryská přímo z kmene stromů, nýbrž je produktem látkové výměny červce lakového parazitujícího na větvičkách smokvoní indických. Saje šťávu zpod kůry hostitelských stromů a šelakem, který ze sebe vyměšuje, chrání své larvy na větvičkách před nepříznivými vlivy. Z olámaných větviček se šelak získává tavením a rozpouštěním v lihu. Dále se čistí a odbarvuje, odstraňuje se z něho vosk a do obchodu se dostává v podobě šupinek, které se rozpouštějí v bezvodém alkoholu, a tak se z něho připravuje řídký roztok politury připravené k nanášení.

V Indii byl šelak po dlouhá staletí využíván jako barvivo. Má široké spektrum zbarvení od žlutohnědé až po tmavou, červenohnědou. V Evropě jsou o něm zmínky ve starých receptech pro přípravu různých laků už od 16. století. Zájem o vyleštěný povrch se objevil s importem uměleckých předmětů z dálného východu, povrchově upravenými japonskými a čínskými laky. Byla snaha tyto laky imitovat a dosáhnout podobně leštěných povrchů. Laky z orientu, které se vytvrzují ve vlhkém přímořském ovzduší, však nebylo možné v našich podnebních podmínkách aplikovat, proto bylo nutné vyvinout jinou technologii, která by tyto imitace spolehlivě naplňovala.

Z původních imitací orientálních prací se počal velmi rychle leštěný povrch přenášet i na evropský nábytek, až byla vyvinuta francouzská politura, která se zprvu velmi dobře vyjímala na rovných plochách francouzského barokního, klasicistního a empírového nábytku. S tímto nábytkem si politura našla svou oblibu i ve středoevropském prostoru, kde našla své největší uplatnění v 1. pol. 19. století na nábytku měšťanského empíru – biedermeieru. Od té doby byl šelak používán na téměř veškerém vyrobeném nábytku, byť i neleštěném, a byl vylešťován na stylovém nábytku s vyjímajícími se rovnými plochami. Až na počátku 20. století byl vzhledem ke své pracnosti a vysokým nárokům na řemeslnou zručnost nahrazován nově vyvinutými nitrocelulózovými nátěrovými hmotami, které se však svým leskem šelakové polituře dosud nevyrovnaly.

Dosažení zrcadlového lesku pomocí šelakové politury je dosti náročný technologický proces. Narozdíl od běžných laků, nanášených natíráním, se šelak aplikuje speciálně přizpůsobeným tampónem, tzv. polnou, v mnoha tenkých vrstvách (od počátečního napouštění podkladu a plnění pórů až ke konečnému vyleštění).

Musíme si uvědomit, že dřevo je svým způsobem stále živá organická hmota, a před samotným leštěním je třeba na dřevěném povrchu vytvořit stabilní a celistvý podklad. Dřevěný povrch se zpevní a ustálí napuštěním zředěnou fermeží či lněným olejem. Dále je potřeba zaplnit póry ve dřevě, drobné otvory, které jsou na první pohled okem nezřetelné, při vylešťování šelakem však „vylezou“ na povrch a narušují celistvost povrchu. Jejich zaplňování se provádí jemným práškovým materiálem, který se spolu s pojivem vtírá do těchto jemných skulinek. U nás jsou jimi nejčastěji jemně mletá pemza se šelakovou politurou. Tento proces je nutné po několika týdnech opakovat, neboť šelak při schnutí zmenšuje svůj objem a jím zaplněné póry se propadají. Až na dokonale vyrovnaný povrch se nanáší dalších několik vrstev šelaku, kdy je už patrný stále jasnější lesk. Při každé vrstvě se na plochu přidá několik kapek leštícího oleje, aby polna lépe po povrchu klouzala a nezadrhávala se. Samotné vylešťování se na nanesených vrstvách provádí již pouze lihem bez šelaku, tak dlouho, než je dosaženo lesku, v němž spatříme detail řas při mrknutí oka.

Během celého procesu vyžaduje práce s polnou značnou zkušenost a zručnost řemeslníka, neboť i sebemenší chyba při nanášení nové vrstvy může narušit všechny ostatní vrstvy pod ní a již provedená práce pak může začít nanovo. Pohyb polny na ploše se nesmí zastavit a je jen na našem citu a zkušenosti, zda nanášení probíhá tím správným způsobem.

Stejná opatrnost je nutná i během samotného užívání a údržby. Jako každý leštěný povrch je náchylná na sebemenší poškrábání či jiné mechanické poškození. Není ani vhodné vystavovat ji dlouhodobému působení vlhkosti, která ji narušuje a vede k tvorbě bílých skvrn. Zvláště u jídelních stolů je třeba se vyvarovat přímému styku s lihovinami, jelikož šelak, který se při aplikaci rozpouští v lihu, jím zůstává i nadále rozpustný.

I přes tuto náročnost šelakové politury na její provedení a náchylnost vyleštěného povrchu k poškození, které se snadno přihodí i běžným používáním, patří tato honosná povrchová úprava k těm nejcennějším, které lze na starožitném nábytku spatřit, a její provedení dle původních receptur nepochybně zvyšuje cenu restaurované starožitnosti.



Kontakt

Telefon: +420 777 084 493
E-mail: raska@restaurovanistarozitnosti.cz
Web: www.restaurovanistarozitnosti.cz

Ateliér

Kamýcká 234
(areál Stavomontáže)
160 00  Praha 6-Sedlec

Novinky z prací

Biedermeierský psací sekretář se šelakovou politurou
Intarzovaná barokní komoda
Jídelní rozkládací stůl, 20 léta, černá nitropolitura
Orchestrion „Symphonion“